Obdivuhodný výkon předvedli táta a syn Vítkovi. Zúčastnili se a zdolali extrémní závod po Krkonoších, K100. A zdolali ho skvěle. Kája dokončil mezi 450 závodníky na 11. (!) místě, v čase 11:44, Jirka byl 130. v čase 15:46. Z orienťáků jsem si ve výsledkové listině (rychle prohlídlé) všiml ještě 153. Robert Čabla (dříve SKOB Slaný) a 183. a 184. Pavla Vildmonová a Pavlína Procházková (Beroun).
Stránky K100zde:[ http://www.k100.ddmvrchlabi.cz/ ]
Když si prostudujete (mimo jiné:-)) trasu, kterou chlapi urazili, zjistíte, že není moc vrcholů, které by v Krkonoších nepřekonali..
Parádní výkon, blahopřeju!
Takto Kája vylíčil průběh závodu:
Karel Vítek, 17- letý orienťák z KOB Kladno, jedno z překvapení ve výsledkové listině, v následujících řádcích popisuje, jak zvládl „Krakonošku“. Inu, mládí, žádné zábrany a jednoduché řešení horské stovky J.
Ahoj, když to vezmu od začátku, tak jsem se přihlásil, neboť jsem vloni zkusil K55 a cestou jsem předcházel vyflusané stovkaře a to byl zajímavý pohled. A teď k samotnému závodu, startoval jsem společně s tátou slavnostním startem v devět, tam jsme se rozloučili a každý šel svým tempem. Cestou na Žalý jsem byl na hranici běžců a rychlochodců. Ze Žalýho jsem běžel ve dvojici za nějakým běžcem, jenže ten bohužel přeběhl odbočku na Rovinky a moje volání přes sluchátka neslyšel. Celou další cestu na Mísečky jsem předbíhal dříve startující. Z Míseček se postupně seběhla asi 7 členná skupina, od které jsem se trhnul kolem poloviny seběhu do Harachova. V Harachově jsem doplnil camel bag, dal si dva chleby s marmeládou a vyrazil. Cestu na hřeben jsem kombinovaně běžel sám a všechnypřede mnou předbíhal. Předběhnula mě pouze jedna dvojice u Vosecké boudy. Po hřebenu jsem zase běžel a nachával za sebou další a další lidi. Mírně jsem znejistil a zároveň potkal nějakou větší skupinu u Sněžných kamenů (asi), neboť jsem si nebyl jist, jestli opravdu trasa vede správně po kluzkých šutrácích. 200m jsem šel s nimi, ale dále jsem jim odběhl a pokračoval sám. Okolo Petrovky jsem se zase seběhl s běžci, se kterými jsem startoval. Dorazili jsme na Lužickou a tam si všichni koupili Pepsi, bohužel mojí Pepsinu musela paní nějak dlouho hledat a tak mi utekli. Další úsek až na Obří sedlo jsem znal z loňska a mám ho strašně rád, běžel jsem, co to dalo. V Domku Mysliwském jsem do sebe hodil gel, tyčinku a několik sušenek a vyrazil na stoupání. Když to šlo, běžel jsem a jinak šel velmi rychlou chůzí. Z Obřího sedla jsem zpozoroval nějakého závodníka a řekl jsem si, že toho dám. Dal jsem ho až v následném seběhu ze Sněžky na Pomezky, celkem jsem dal 4 a pátého měl na dohled. Na Pomezkách jsme si popovídali, doplnil camel a dal si chleba s medomáslem. Zde jsem poprvé začal uvažovat, že bych mohl zkusit pokořit hranici dvanácti hodin. Z Pomezek to bylo utrpení, pořád nevím, zda to byla krize nebo mě opravdu tak moc bolely nohy z bot (Speedcross 3 GTX), když to šlo tak jsem běžel či šel po zeleném okraji silnice. Takhle jsem se nějak neznámo jak dokodrtal až do Pece, cestou mě nikdo nepředběhl … tak super. Na občerstvovačce jsem se napil čaje a vyrazil dále. Do prvního kopce z Pece jsem byl ještě demoralizovaný a předběhla mě jedna dvojice a nějaká žena. Pak zbývala hodina dvacet a dvanáct kilometrů. Rozhodl jsem se, že to zvládnu, rozběhl jsem se a už se běželo tak průměrně, na krásném seběhu jsem se dostal i pod 4:00/km. Před stoupáním z Horního Lánova, mě ještě předběhli asi dva chlápci ale nikdo víc. Poslední seběh do Vrchlabí jsem si jenom užíval a byl jsem v poho.