Humniště 2018 – poděkujme si, aneb pár slov k pořádání

Kdo někoho z oddílu potká, vysmekne mu poklonu…a naopak… 🙂

Klapalo nám to, nápor tisícovky závodníků jsme s přehledem zvládli.
Věřím, že vládla spokojenost.
Jak závodníků, pro které to děláme a chceme, aby se jim to co nejvíc líbilo, tak nás, pořadatelů, kteří tomu věnujeme stovky hodin.
Všechny týmy přesně vědí, co a jak dělat, poradí si, jejich preciznost a klid a úsměv jsou důležité.
Pár věcí, kterých se vyvarovat, nebo které mohou být ještě lepší, se jistě najde, zapracujeme na nich.

Nesejděme z cesty, kterou jsme nastoupili, je to radost.
Poslední 2 závody – Stochov a Humniště – posunuly laťku kvality výše (neznamená to, že by naše předcházející závody byly špatné, ale prostě se lepšíme 🙂 ).
Věci, jako stylové diplomy, důstojné a odsýpající vyhlášení mnoha kategorií s cenami pro nejlepší (všimněte si, jak závodníci na vyhlášení čekají, vědí, že to bude paráda), se zaťatými zuby zvládnutá prezentace, která se protáhla proti rozpisu skoro o hodinu, báječný oddílový bufet, dostatečný počet toi budek, kvalitní a s přehledem dirigované parkoviště, kvalitní ozvučení exkluzívního shromaždiště.., prostě věci, které se nedějí jen „v lese“… pomáhají k dobrému pocitu.

I jako stavitel jsem spokojen.
Snažil jsem se vyvarovat velkým nepříjemnostem, které by mohly závodníky potkat. Chtěl, jsem, aby to bylo přívětivější, než loňská krátká trať, kdy jsem byl tvrdej, honil je v zeleném, byli tam dlouho…a ne každému to udělalo dobře.
Klasiku stavím většinou mnohem výživnější, na horní hranici směrných časů, teď jsem nechtěl, aby toho bylo moc. Z terénu by jistě šlo vytěžit víc, co se týká problémů k řešení na trati a potřeby rvát se. Držel jsem se zpátky. Vím, že na oblastní úrovni závodí i orienťáci špičkové české úrovně, ale pasoval jsem to na obyčejného Středočecha / Pražáka. 14 letá dcera mé kamarádky (vítězka LODM) si mi stěžovala, že to měly lehké a krátké, uznávám, že jsem u nich mohl přitvrdit. Nejlepší muži v H21L byli v lese něco přes hodinu, normální orienťák Honza Hanák hodinu a čtvrt, náš Ivan Surkov 107 minut. Většina tratí měla časy spíš na spodní hranici doporučených časů. Ale bylo potřeba pořádně z mapy vyčíst, čemu se na postupu vyhnout, jak nejlépe dohledat kontrolu, kde je hluboké údolí a kde letecká pasáž, postupy rozumně volit. Myslet a makat. Zadarmo to nebylo.
Na delších tratích jsem nabídl složitý dlouhý postup, který se dal oprat po silnici, ale terénem to bylo minimálně srovnatelné, kdo to umí (bez urážky), nemusel se bát jít přímo. Bylo na výběr.

Byly príma i velmi vhodné počasí, výborná spolupráce s penzionem, obcí a vojenskými lesy.

Teď si ve zbytku sezóny pěkně zazávoďme a užívejme, co nám připraví jiné oddíly.


Posted

in

by

Tags: